Maja alias @maja_za_volantem je česká vodička autobusu, ktorá svoju kariéru začínala v prímestskej doprave v okolí Prahy. Počas pandémie covidu sa rozhodla pre veľký životný krok a presťahovala sa do Fínska, kde dodnes pracuje ako vodička autobusu. Na sociálnych sieťach približuje zákulisie svojej profesie, život vo Fínsku aj každodenné zážitky spoza volantu.
V rozhovore otvorene rozpráva o svojej ceste od letectva až k autobusom, o tom, ako zvládala prvé dni za volantom, prečo sa rozhodla odísť do Fínska a aké rozdiely vníma medzi českou a fínskou dopravou či pracovnými podmienkami.
Reč prišla aj na život vo Fínsku, náročné jazdenie počas zimy, kultúrne rozdiely, cestujúcich, pracovné benefity, ale aj na to, čo jej z Česka dodnes najviac chýba a či si vie predstaviť návrat domov.
V rozhovore sa dozviete:
- ako sa z budúcej leteckej mechaničky stala vodička autobusov,
- prečo sa rozhodla presťahovať do Fínska,
- aké sú najväčšie rozdiely medzi prácou vodiča v Česku a vo Fínsku,
- ako vyzerá jazda autobusom počas fínskej zimy,
- akí sú fínski cestujúci a s akými situáciami sa stretáva,
- kde sú podľa nej lepšie pracovné podmienky,
- čo jej na Fínsku najviac učarovalo a čo jej naopak chýba z Česka,
- akú radu by dala ľuďom, ktorí uvažujú o práci v zahraničí,
- a prečo tvrdí, že najdôležitejšou časťou práce vodiča nie je samotné šoférovanie
Ako sa vlastne začal tvoj príbeh za volantom autobusu? Vedela si od začiatku, že to je práca, ktorú chceš robiť, alebo to prišlo úplnou náhodou?
Původně jsem se zajímala především o leteckou dopravu. Pilotní průkaz ULL(A) – ultralehká letadla jsem měla o pár měsíců dřív než první řidičák. Vystudovala jsem obor letecký mechanik, přičemž jsem měla několik dlouhodobých brigád přímo na pražském letišti. Po škole jsem si zkusila kancelář, plánování posádek v letecké společnosti. To mi vydrželo nějaké tři čtvrtě roku, načež jsem šla pracovat do oboru, co jsem vystudovala. Jenže se psal začátek roku 2020 a leteckému průmyslu se přestalo dařit. Nikde samozřejmě v tu dobu nebrali, obzvlášť s mojí velmi specifickou pracovní historií. Nicméně mě postupně začala zajímat i pozemsní doprava, a tak jsem se vzhledem k blížícím se 21. narozeninám nakonec upsala firmě, co jezdí příměstskou dopravu kolem Prahy. Léto jsem tedy strávila částečně na brigádě za poštovní přepážkou a částečně v autoškole. V září jsem pak úspěšně udělala zkoušky na ŘP a následně profesák (kvalifikačná karta vodiča) a hned nato nastoupila do zácviku.
Aké boli tvoje prvé dni za volantom? Pamätáš si na prvú linku a zácvik?
Vzhledem k tomu, že jsem nastupovala „pod čáru“, tak jsem hned od začátku střídala. Což znamenalo, že jsem se musela nejdřív naučit všechny linky, co jsme jezdili. Těch bylo celkem 18 plus samozřejmě varianty s různými závleky. Tenkrát byl ten zácvik ještě dost divočina, prostě si k někomu sedni a jdi se projet. Tak jsem si vždycky k někomu sedla, někdo mě nechal řídit, někdo ne. Pamatuju si, že když jsem poprvé přišla na „domeček“, jak se říká místnosti pro řidiče na Rakovnickém autobusáku, tak mě kolegové vyháněli, jelikož si mysleli, že jsem tam zabloudila. Během zácviku jsem měla hned první menší karambol. Na úzké okresce jsem zavadila zrcátkem o protijedoucí Tatru. Nic hrozného, nakonec se to vyřešilo. V zácviku jsem nakonec oficiálně byla prakticky dva měsíce, částečně taky proto, že mi ho přerušilo narození dítěte. První den samostatně na lince byl samozřejmě nečekané překvapení. Ráno jsem přišla do práce na zácvik, odjela si s někým jedno kolečko, načež mi zvoní telefon. Volá dispečer, jestli se na to cítím. Turnus 304/23, kolega už první kolo odjel, ale nemůže pokračovat, takže mi zbývalo otočit courák do Prahy a pak vesnickou otočku do Kůzové. Samozřejmě jsem na to kývla, takže rychle na garáž, vytáhnout největší vrak z kopřiv, nafasovat směnné a hurá na linku. Tenhle turnus jsem pak jezdila několik týdnů v kuse, až na víkendy, kdy se tam prokládaly i jiné turnusy – takže ranní Kralovice, polední courák do Prahy a večerní Kůzová byl na nějakou dobu takový fajn denní rytmus.
Ako si sa dostala do Fínska a prečo práve táto krajina?
Německy neumím a po špatné straně silnice se mi taky jezdit nechtělo. Z osobních důvodů pro mě nebylo v tu dobu možné zůstat v ČR. Ve Finsku jsem měla nějaké známosti a uměla jsem jazyk, takže jsem si domluvila pohovor u mého aktuálního zaměstnavatele a někdy v únoru vyrazila na otočku do Helsinek. Víceméně se jednalo jen o rychlou zkušební jízdu (kde mě mimochodem ke konci zkoušející pochválil, že jsem netrefila ani jednu závěj – menší „red flag“ pro začátek) a pak už se mě jen zeptali, kdy můžu nastoupit. Chvíli jim trvalo, než jsem jim vysvětlila, jak funguje v Česku výpovědní lhůta. Nakonec jsme se ale dohodli a já začala pakovat svých pět švestek do nejlevnější dodávky, co jsem našla, a vydala se na cestu na sever. Samozřejmě v tu nejhorší možnou dobu (Velikonoce), což jsem si uvědomila až při cestě přes Polsko. Největší problém byl ale po příjezdu, kdy jsem se dostala do „Hlavy 22“. Pracovní smlouvu mi jejich interní systém nedokázal vygenerovat bez přiděleného HETU (finský ekvivalent rodného čísla), ale to jsem nemohla dostat bez pracovní smlouvy. Nakonec se to vyřešilo tak, že jsem dostala generickou pracovní smlouvu, se kterou jsem ihned šla na Vero (ekvivalent finančního úřadu), kde mi na počkání vystavili HETU, se kterým jsem pak opět šla hned za šéfem, který mi vystavil tu oficiální pracovní smlouvu. Místní zácvik byl pak o dost organizovanější než v mojí první práci – dva dny teorie, dva dny zácvik na lince a na pátek už jsem byla shledána dostatečně samostatnou pro samostatnou šichtu.
Bolo náročné naučiť sa fínsky jazyk?
Pro mě ani tak ne, ale taky jsem se finštinu neučila z učebnice. Manželka odtud pochází, takže jsem za ty roky ještě před stěhováním ten jazyk de facto odposlouchala. Největší škola pak byly dva týdny strávené o samotě u manželčiných prarodičů, kteří anglicky neumí ani slovo. Občas mi tu někdo řekne, že by ani nepoznal, že nejsem rodilá mluvčí a že umím lépe finsky než lidi, co tu žijí půlku života, ale sama si to nemyslím. Pořád je hodně oblastí, ve kterých tápu.
Čo bolo po príchode do Fínska najväčším kultúrnym šokom?
Věcí co by se daly nazvat kulturním šokem bylo dost, ale týkaly se především zákoníku práce, jelikož na místní specifika už jsem byla za ty roky předcházející stěhování zvyklá. Například dovolenou si tu člověk musí nejprve odpracovat, takže první kalendářní rok u nového zaměstnavatele člověk nemá nárok na žádnou, další rok na poměrnou část, a až třetí kalendářní rok je možné čerpat plnou dovolenou (pokud tedy člověk nezmění zaměstnavatele přesně ve chvíli kdy se láme započitatelné období).
V čom je podľa teba práca vodičky vo Fínsku lepšia a v čom naopak zaostáva za Českom?
Máme tu jednoznačně silnější odbory. Takže se každé dva roky vyjednává nová kolektivní smlouva, která je platná pro všechny dopravce v zemi. Takže dostáváme pravidelně přidáno, plus tu máme platovou tabulku odstupňovanou podle délky praxe. To je něco, co bych ráda viděla i v ČR, protože platové podmínky jsou tam bohužel dosti nepřiměřené tomu, kolik profesí zároveň musí člověk dělat. Samozřejmě situace v dopravních podnicích je jiná, ale mohlo by to být mnohem jednotnější. Zároveň tu máme kolektivní smlouvou limitovanou maximální denní dobu strávenou v práci a vzhledem k tomu, že pracujeme v průměru 40 hodin týdně, tak máme ještě navíc „pekkaset“, což je něco jako náhradní volno, které se čerpá víceméně jako klasická dovolená v ČR, jen se musí nejdřív nadpracovat. Vychází to na nějakých dalších 18–19 dní volna za rok. K tomu samozřejmě příplatky za práci večer, v noci, v sobotu, v neděli, o svátku a o Vánocích. Takže přesčasy a směnami z volna se dá docela dobře vydělat, ale zároveň toho volna nemáme úplně dost na to, aby se to na člověku po nějaké době nepodepsalo.
Kde si vodičov viac vážia?
Asi to bude znít zvláštně, ale co se mých zkušeností týče, tak jednoznačně v ČR. Co se cestujících týče, tady je řidič součást stroje, případně musí pro cestující udělat horní dolní. Autoritu už tu bohužel u většiny cestujících, kterých se to týká, nemá vůbec žádnou. Nezdraví se, všechno je špatně, stížnost se vždycky nějaká najde, ale pochval jako máku. Za ty čtyři roky, co tu jezdím, jsem pochvaly dostala celkem dvě, jednu interní za spolupráci při mimořádné události a druhou za to, že jsem v ten den potkávala známou kolegyni, a tak jsme se navzájem zdravily značně víc, než je běžné. Kdysi nám na místnosti běhaly pochvaly za uplynulý týden, a i když jsem dělala věci, co v nich byly napsané, tak jsem za to nikdy žádnou nedostala. Postupně tahle „rubrika“ zmizela, pochvaly asi přestaly chodit v dostatečném počtu.
Ako sa líši prístup zamestnávateľov a kde sú lepšie pracovné podmienky?
Zde musím bohužel trochu srovnávat jablka s hruškami, jelikož z ČR mám zkušenosti jen s vcelku malými firmami. Tady ve Finsku pracuji pro firmu, která je součástí největšího autobusového koncernu v zemi. Bohužel jsme tu pouze čísla, která je třeba optimalizovat. Autobus, když stojí, tak nevydělává. Přestávky stáhnout na minimum, to samé na minutu přesně nastavené nástupy, konce atd. Chtěla bych místo pěti osmiček jezdit čtyři desítky týdně, ale to nejde, protože na základě výzkumů to má negativní vliv na pracovní motivaci. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna.
Začínala si na mestskej doprave. V čom je fínska MHD iná oproti tej českej?
V rámci příměsta jsme měli i maloměstskou MHD. To se samozřejmě s MHD v okrese hlavního města absolutně nedá srovnat. Jedna věc mě ale dosti zarazila a dost mi vadí – totiž maximální doba řízení a povinné přestávky. V ČR platí čtyři hodiny jízdy, poté 30 minut pauzy, která jde rozdělit do tří desetiminutových. Ve Finsku se toto autobusové dopravy vůbec netýká. Nedávno jsem se dozvěděla, že na tramvajích něco takového mají, ale pro autobusy pod 50 km platí pouze kolektivní smlouva a zákoník práce – 5,5 hodiny práce a 30 minut neplacené pauzy na jídlo. A vzhledem k optimalizaci tu máme i takové linky, kde se dá s trochou zpoždění opravdu jezdit prakticky těch 5,5 hodiny bez přestávky.
Akí sú Fíni ako pasažieri?
Jsou to většinou dva extrémy. Buďto jsou ve své bublině, kdy je nechává naprosto chladnými i to, že vedle nich vzadu na pětce parta výrostků pálí sirky, nebo naopak jsou na té agresivnější straně, a to absolutně nezávisle na etniku. Problémových linek tu máme poměrně dost, týká se to hlavně tzv. páteřních linek, na kterých je systém otevřené tarifní zóny, tj. cestující se nemusí prokazovat jízdenkou a nemusí nastupovat předními dveřmi. Ale i na ostatních autobusech jsme dlouhou dobu měli problémy s padělky mobilní jízdenky, které se těžko rozeznávaly od té opravdové. Když se občas objevil revizor, tak cestující prostě jen tvrdil, že jízdenku nemá. Takže místo trestního oznámení za padělání dokladu vyvázl jen s pokutou. Rozšířilo se to tak moc, že to bylo i v novinách. Nejdřív jsme to měli řešit, ale vznikaly z toho agresivní konflikty, tak nám bylo řečeno, že jízdenky kontrolovat nemáme. Pak si toho ale všimly noviny, takže aktuální nařízení zní tak, že pokud má cestující něco, co vypadá jako jízdenka, tak může nastoupit. Problémy s cestujícími jsou tu docela časté, máme nařízeno neopouštět pracoviště řidiče a zavolat buďto bezpečnostní agenturu (které může úplně v pohodě trvat 20+ minut, než dorazí), nebo policii. Zároveň tu každý hledá svých pět minut slávy, takže člověk musí počítat s tím, že cokoliv udělá, skoro určitě skončí v novinách.
Máš nejakého cestujúceho, na ktorého nikdy nezabudneš?
Ráda bych řekla, že mám, ale bohužel se mi nikdy nikdo do paměti tolik nevryl. Zároveň, jak nejezdíme stabilní turnusy, tak žádné pravidelné cestující nemám. Nicméně z dálkových linek si vzpomínám na jednu Savonlinnu, kdy jsem odbavovala svých pár cestujících na cestu zpět do Helsinek. Cestující mi ukazovala rezervační číslo z e-mailové schránky, která mi byla velmi povědomá – a nepoužívá ji snad nikdo kromě Čechů. Takže jsem plynule přešla do češtiny a samozřejmě jsem tím jejich skupinu zaskočila. Byli to snad nějací muzikanti vracející se z nějaké akce. Na své aktuálně nejstabilnější lince se mi občas objeví jeden nevidomý pán se svými dvěma dětmi. Jedno z těch dětí je možná až moc zvědavé a naposled, když jsem je viděla, mi bezostyšně sáhl na palubku a začal zavírat dveře, i když lidé stále nastupovali. Od té doby si na to dávám už větší pozor.
Aká bola najvtipnejšia situácia za volantom?
Za poměrně vtipnou by se dala považovat moje krátká výpomoc s otevíráním nového provozu v městečku jménem Nummela. Firma neměla dostatek řidičů, takže jsme se tam sešli snad ze všech koutů Finska. Byl to naprostý chaos, většina řidičů, co tam nastoupili na hlavní pracovní poměr, to po dvou dnech vzdala. Velmi zajímavá zkušenost, kdy ani řidiči, ani cestující nevěděli, co má jak fungovat, jelikož zároveň s novým dopravcem na jejich každodenní lince byl zavedený i nový tarif. Někdo tarif uměl, s někým se jezdilo zadarmo. Autobusy jezdily neustále zpožděné, klidně i o hodinu, jelikož prostoje nebyly a plánovači jízdních řádů nezohlednili probíhající rekonstrukci jedné z hlavních tepen města, po které vedla část linky. Situace se za tu dobu samozřejmě už stabilizovala, nicméně to byla vlastně i docela zábava.
A naopak, aká bola najnáročnejšia?
Asi když jsem se pár let zpět vracela někdy na podzim z města jménem Jyväskylä zpátky do Helsinek. Autobus 15 metrů dlouhý a 4 metry vysoký, prostě plachta. Venku byla pomalu vichřice a já měla před sebou 3,5 hodiny jízdy. Autobus se houpal tolik, že jsem v jednu chvíli prostě zastavila, vydýchala se a rozdávala lidem pytlíky na zvracení. Několikrát jsem skončila poryvem větru prakticky o celý pruh vedle. Po dálnici šedesátkou. Byl to rozhodně asi jeden z nejnáročnějších večerů za volantem, co jsem zatím zažila.
Aké to je jazdiť počas polárnej zimy, keď je tma skoro celý deň?
Řekla bych, že náročnější než zima je z tohohle pohledu léto. V zimě se to tady na jihu zase o tolik neliší oproti ČR, v den zimního slunovratu je východ slunce někdy kolem 9:30 a západ kolem 15:00. Nejnáročnější jsou tak především dny, kdy není zataženo, jelikož slunce nevychází dost vysoko nad horizont, aby se dalo vyblokovat sluneční clonou. Samozřejmě k tomu obecný nedostatek vitamínu D. V den letního slunovratu je naopak občanský východ slunce před 4:00 a západ těsně před 23:00, nicméně světlo nad severním horizontem je stále. To člověku rozhodí spánkový režim daleko víc, navíc tím na dlouhou dobu přicházím o to, co mám na téhle práci nejradši – východy a západy slunce.
Máš nejakú trasu alebo miesto vo Fínsku, ktoré si si za volantom úplne zamilovala?
Obecně mám radši oblasti mimo město. Nějakou dobu jsem tu na MHD jezdila linky kolem Kivistö, kde byl klid a jezdili jsme až na úplný okraj okresu. Bohužel linky jsme prohráli a teď tam jezdí jiný dopravce. Z dálkových linek jsem měla dost ráda Imatru po silnici číslo 6 a pak Savonlinnu, kterou jsme jezdili jen velmi krátce. Byla to linka na hraně legálnosti, víceméně přesně 4,5 hodiny jízdy. Nicméně velká část linky vedla po dvouproudých silnicích s malým provozem mezi různými jezery. Příjezd do Savonlinny přes Laitaatsalmi je taky moc krásný. Z měst jako takových se mi asi nejvíc líbí Tampere, i když linka jako taková byla docela nudná – z centra Helsinek prakticky pořád rovně.
Čo si si na Fínsku najviac obľúbila?
Nedávno jsem začala víc objevovat second hand obchody a bleší trhy, těch je tu opravdu hodně a vždycky se tam dá najít něco zajímavého. To je asi jediná věc, co by mi opravdu chyběla.
Čo ti naopak z Česka najviac chýba?
Kuchyně, krajina… je toho hodně. První rok jsem neměla důvod vytáhnout paty z města, což pro člověka zvyklého na maloměsto, výlety na hrady a zámky atd. bylo docela depresivní. Bohužel je tu všude daleko, meziměstská doprava spíš nefunguje a hlavně menší města se postupně vylidňují, jak se lidé stěhují do větších měst.
Vedela by si si predstaviť, že tam zostaneš natrvalo?
To je dobrá otázka, nicméně představovat si to nemusím. Měla jsem plány na stěhování do ČR, bohužel bylo potřeba to na poslední chvíli odvolat. Teď už dítě nastupuje do předškolního ročníku a rozhodně nechci nikoho tahat uprostřed povinné školní docházky do jiné země, pokud to nebude nutné pro přežití. Ale i to je možné, že by se stalo, vzhledem k aktuální ekonomické a životní situaci tady. Bohužel nezaměstnanost je tak vysoká, že jakmile bych z nějakého důvodu přišla o práci, tak si horko těžko budu hledat jinou.
Ak by si si mohla vyskladať ideálnu prácu vodičky, v ktorej krajine by bola a jazdila by si MHD alebo diaľkové linky?
Jednoznačně vesničky, ty mi přirostly k srdci. Ať už v ČR, nebo někde jinde, kde něco takového jde jezdit. Pokud bych uměla jazyk, tak klidně i Německo nebo Rakousko. Mít vlastní přidělený turnus i autobus, svých pár stálých cestujících, klid a krajinky.
Keby si sa mohla vrátiť do obdobia covidu, urobila by si rovnaké rozhodnutie?
Neřekla bych, že toho lituji natolik, abych se rozhodla jinak. V tu chvíli to byla asi jediná rozumná možnost. Jen bych tenkrát asi nešla na tu poštu, to byla po finanční stránce docela sebevražda – místo klidu na plánování jízd a alespoň nějaké finanční podpory jsem si jeden měsíc nevydělala dokonce ani na zaplacení zdravotního a sociálního.
Čo by si odkázala ľuďom, ktorí uvažujú o práci v zahraničí?
Že pokud se člověk domluví, tak i když to vypadá jako náročné rozhodnutí, tak to není o moc jiné než se stěhovat za prací z Prahy do Brna. Samozřejmě je potřeba si zvyknout na nové poměry, ale obzvláště pro mladé lidi to není až tak velká překážka, jak by se mohlo zdát. Určitě bych se ale prvně zeptala, například přes nějakou skupinu na sociálních sítích, krajanů, co v té zemi žijí, na aktuální situaci, aby člověk věděl, do čeho jde. Například v naší krajanské skupině se sem tam objeví vlna nadšených lidí, co se chtějí stěhovat do Finska za prací. Těm bohužel nemůžeme než říct, že se musí podívat po jiné zemi, tady máme bohužel největší nezaměstnanost z celé EU a práci nemají ani místní.
A čo by si odkázala ženám, ktoré premýšľajú nad tým, že by sa stali vodičkami autobusov?
Asi se úplně jakožto zástupkyně menšiny necítím na to adresovat většinu žen. Nicméně je to práce, u které nezáleží, co máme v kalhotách. Jsou dobré pracovní kolektivy a špatné, dobré dny a špatné dny. Ale to existuje v každé práci. Jedna z výhod je určitě to, že vám nikdo z vedení nestojí přímo za zády, aby kontroloval všechno, co děláte (i když o nastolení režimu velkého bratra se u nás pokoušejí). Nicméně je to dvousečná zbraň, kdy ve chvíli, jakmile už jezdíte linku, co znáte, autem, co znáte, nic extrémního se neděje, tak nastane chvíle, kdy člověk začne sedět 8, 10 hodin denně pouze s vlastními myšlenkami. A to je asi část té práce, kterou člověk úplně nečeká, když přemýšlí, jestli do toho jít. Není to pro každého, je potřeba mít trochu hrubší srst a nebrat si všechno, co se stane, osobně. Lidé jsou všelijací a na silnici a v dopravě obecně to platí dvojnásob. Ať už autobus, kamion nebo dodávku je potřeba vždy brát s určitou dávkou respektu, ale není třeba se toho bát. Ve finále to samotné řízení není ta hlavní náplň práce, ale jsou to ty věci kolem – cestující, mimořádné situace, nějaký ten time management a tak dále.
Ďakujem @maja_za_volantem za čas a ochotu podeliť sa o svoj príbeh. Aj týmto rozhovorom pokračujem v predstavovaní príbehov mladých vodičov a vodičiek a v tom, aký rozmanitý a zaujímavý vie byť život v doprave. Ak poznáte niekoho, kto by rád zdieľal svoj príbeh, pošlite mi tip na e-mail: nutalky@gmail.com alebo správu na Instagram @nutalky a pomôžte inšpirovať budúcich vodičov.
Pridaj komentár